Nejraději jsem ve společnosti lidí, kteří umí zajet na hlubinu. Nemám ráda a neumím small talk, zato ujíždím na černém humoru. Ráda hraju na schovku - tam, kde bydlím, se schovávám před sousedy a v práci občas před kolegy - ne proto, že je nemám ráda, ale proto, že jsem občas ráda sama. Má nejoblíbenější hudba je ticho a srdeční záležitost hagioterapie. Ta spojuje dvě oblasti mého zájmu: spiritualitu a psychoterapii. 

Hodně mě baví povídat si s dětmi a objevovat jejich čistý svět, často mě komunikace s nimi vrací k tomu, co je v životě skutečně to podstatné. Dětským světem mě kromě mých prťavých klientů provádí především moji dva synové Timotej a Bartoloměj, za což jim děkuji. Kromě povídání si s nimi ráda zaskočím na náš společný "ostrov blbnutí".

Inspirací pro mou terapeutickou praxi je můj labrador: nedává blbý a nevyžádaný rady, je autentickej, bezpodmínečně mě přijímá, neposuzuje mě, skvěle naslouchá, můžu s nim plakat, ale umí mě taky rozesmát. Oproti mně má plus, že můžu zabořit hlavu do jeho kožichu, to já klientům neposkytnu, zato na rozdíl od něj občas něco řeknu.